Víceméně rovně

Podkroví činžovních domů mívalo v devatenáctém století mnoho účelů. Sušilo se tu prádlo, skladovalo harampádí a nábytek, kontroloval a opravoval se odsud přehledně střešní plášť a konstrukce krovu. Ale jedno mívaly půdy společné. Nebyly určeny k bydlení.

My máme dnes ve městech málo místa a chráníme si střešní krajinu zvenku, tak se do půd již stěhujeme. Technologicky to umíme, ale hlavní problém se nemění: Prostorové limity. Šikmý strop, svéhlavé konstrukční prvky, kterých se při vší snaze nejde nikdy zbavit všech, komíny a obezděné světlíky. Jak zobytnit podkroví, když je to obvykle všechno našikmo a neprakticky?

S tímhle úkolem jsme se potýkali i my. Hned zkraje práce na návrhu se ukázalo, že je tu všechno mimo standardní stavební rovinnost, vše je nakřivo, včetně samotné střešní roviny, která tvořila zborcenou plochu. Na půdě už při stavění na nějaké té přesnosti a rovnoběžkách nezáleželo. Přijali jsme to tedy za své a co tu bylo víceméně nakřivo, jsme pojednali víceméně rovně. Nepřizpůsobivé křivky jsme použili jako genetický kód interiéru, který jsme propsali i do několika specifických situací, jako je kapotáž nad kuchyní nebo řez zrcadel, ale i do několika praktických detailů, jako je větrání šaten frézováním v soklech. Přímočarosti vzdorující dispozici jsme podtrhli kuchyňským ostrůvkem a masivní stolní deskou, vytočenými společně do volného prostoru. Jednoduše tam, kde se dá mezi komíny a šikmými stropy nejlépe stolovat. Problém s omezeným nástupním prostorem jsme vyřešili vložením masivního vstupní skříně bez stropu, hrající rolí předsíně a šatny.

V interiéru jsou vystaveny fotografie a grafiky umělkyně Terezy Severové.